Chvála  zastavení se

Umíte se zastavit, jen tak být, vnímat sebe, okolí? Přiznávám, že já ne. No, výjimečně se mi to podaří. Někdy. Jedu autem, blíží se večer, sluníčko zapadá. Jedu na východ a tudíž západ sluníčka se mi zobrazuje ve zpětném zrcátku. Nedá mi to, oči stále sklouzávají ze sledování vozovky přede mnou na tu nádheru, která se rozvírá za mnou. V duchu se zastavení seokřikuji, napomínám, abych se dívala na cestu a nedopadla jako Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. „Zase jste se kochal, pane doktore?“ zní mi v uších a rozhodně nechci skončit stejně. Někde v příkopu. Raději zastavím sama. Při první možné příležitosti sjíždím na polní cestu, vystupuji z auta – a teď již se nerušeně kochám. Hltám očima ten obraz, vytvořený přírodou - tak překrásný a tak pomíjivý. Za pár okamžiků slunce zajde za obzor, ještě pár červánků a podívaná skončí. Ano, to jsou možná okamžiky, kdy jsem teď a tady, v přítomnosti, a bez dechu prožívám tu nádheru.

Žijeme v době, která nás zavaluje informacemi. Abychom to psychicky vůbec zvládli, jsme nuceni si nastavit vnitřní filtr, který k nám propouští jen novinky z námi zvolené oblasti. Informace na nás vyskakují ze všech stran – z televize, rádia, novin, internetu, každá se tváří, že ona je ta pravá, veledůležitá, díky ní se možná změní náš život, budeme mít něco levnější, něco lepší, v něčem se dokážeme lépe orientovat, nebo prostě jen o něčem budeme vědět. Je těžké říct si – a dost. Danou informací se zabývat nechci a nebudu, i kdybych z ní měla nedozírný prospěch. Vždy se v hlavě  ozve našeptávač: ‚Neprošvihla jsi něco, něco obzvlášť důležitého?‘

A díky našemu hektickému způsobu života, obavy, abychom vše zvládli, stihli, nic nám neuteklo, díky tomu možná přicházíme o ty největší zázraky. Ty, které nenajdeme v televizi ani na internetu, ale které přináší sám život. Pohled na modré nebe s kouzelnými bílými oblaky, vnímání zurčení bystřiny, cvrlikání ptáků, šumění větru v korunách stromů, procítění hřejivých plamenů ohně v krbu…  Zážitky, které jsou tak nějak na dosah, a proto si jich možná nevšímáme. Vždyť ptáci budou pět své písně i zítra, potůčky dál potečou nejkratší cestou k moři a vítr se bude i ve dnech příštích prohánět korunami stromů. Ano, to vše tady bude i v budoucnu, ale budeme tady i my?
Budou nám za pár let sloužit nohy tak, aby nás zanesly do lesa a my mohli procházet mezi stromy a vnímat jejich mohutnost a ztepilou krásu? Bude nám sloužit zrak, abychom viděli obzory v dálce i ty miniaturní zázraky u našich nohou? A co náš sluch – nezradí nás? Budeme se moci těšit hudbou přírody? Proč to zastavení se odkládat stále na později. Za týden, za měsíc, za rok, až v důchodu… „Pak budu mít čas“, říkáme si. Ale bude tomu vskutku tak? Nespoléhejme na budoucnost, ale učme se zastavovat již nyní. Alespoň pár minut denně být v přítomnosti a vnímat svět vůkol i nás v něm. Možná objevíme spoustu malých, a přitom velkolepých, zázraků!

Jana Jarušková

 ZPĚT

A 2015-16

Eva Veselá Afrodita

Oblíbené odkazy

logo SCWF

Vytvoření webu podpořil

Nadační fond Slovak-Czech Women's Fund