Chvála  sdílení

„Jak se máte?“ ptám se telefonicky maminky. Bydlí s otcem 160 kilometrů daleko, proto jim pravidelně volám. „Dobře“, slyším odpověď. „Děláme závin, taťka strouhá jablka.“ Takže se chystají upéct si závin. Jak banální činnost. Dá se říct naprosto prachobyčejná a všední. Tak proč cítím najednou bolestný smutek? Ano, vím. Je tu vzpomínka. Můj muž strouhá jablka, já válím těsto. Děláme SPOLU jablečný štrúdl. To slovíčko SPOLU je zásadní. Již nikdy spolu s mým mužem žádný štrúdl neupečeme. Odešel před časem do jiných dimenzí, nevím, jestli se tam záviny vůbec dělají… A z naprosto bezvýznamné činnosti se najednou stává chvíle skoro posvátná. Jen málokdy si uvědomíme v daném okamžiku ten dar, který se nám dostává prostřednictvím sdílení. A možná to i vnímáme, ale plnou váhu, plnou hodnotu toho prožitku doceníme většinou až ve chvíli, kdy se nedá opakovat. Když jsem zůstala sama, vnímala jsem to velice silně. Nebyl nikdo, kdo by se mne zeptal, jak jsem prožila dnešní den, co se mi stalo příjemného, nebo naopak, čím jsem se trápila. Již jsem se nemohla těšit na větu: „Jani, mám ti uvařit kávu?“ Nezbývalo, než si toho turka připravit sama a rovněž sama ho i popíjet.

sdíleníAno, sdílení chybí většině lidem, kteří zůstanou po úmrtí partnera či rozvodu osamoceni. Pravděpodobně je navštěvují děti, možná i kamarádi, kamarádky. Jak často ale? A jak moc jsou ochotni poslouchat to, co osamělého člověka trápí? „Děcka přijdou jednou za čas, chvíli posedí, pak jsem zase sama,“ slýchávám. „Mé problémy je nezajímají.“ A pak tu chybí ta bezprostřednost sdělení prožitého. Ten pán do vás neurvale v obchodě drcl a ještě procedil mezi zuby něco ne zrovna slušného. Potřebujete to okamžitě vyventilovat, dostat ze sebe, někomu to sdělit. Teď hned. Ale co když není komu?

Je sdílení intimní, mezi blízkými partnery, ale je i sdílení ve skupině. A to skupinové je stejně tak důležité, inspirující a dodávající energii a chuť do života. Někam patříte, v nějakém společenství je vám dobře, něco jste spolu zažili, vytvořili, s radostí se k tomu ve vzpomínkách vracíte. Známe to z mladých let, kdy jsme si to užívali v partě vrstevníků. Poznala jsem tuto atmosféru později na víkendových pobytech s jógou. Potkáte se, cizí lidé, pak spolu strávíte den, dva a pokud se to podaří, najednou už nejste tak úplně cizí, je vám spolu dobře, bytostně vnímáte, že je „něco ve vzduchu“, cítíte tu takzvanou synergii, kdy celek je mnohem více než prostý součet jednotlivých částí. Chtěli byste si to uchovat, přenést do každodenního života, což většinou nelze. Ale stejně to stojí za ten zážitek!

sdíleníA totéž v posledních letech zažívám na akcích sdružení se ženami. Ať je to jednodenní výlet, vícedenní pobyt, sjíždění Moravy na raftu, zdařilý kurz či přednáška. Je to tam. Něco nepopsatelného, neuchopitelného, kdy cítíte, že jste na jedné vlně, že to jiskří, že je vám dobře, že souzníte, že se vzájemně obohacujete.

Proto chválím sdílení a jsem za ty okamžiky neskonale vděčná. Vím již, že zde nemusí být napořád. Že mohou být jen příležitostným svátkem. A taky již vím, že sdílení je jedna ze základních potřeb člověka, bez které jen málokdo  (pokud vůbec) může být šťastný. Znáte to přece. Vidíte něco krásného, např. rozhled do kraje, když vystoupáte na nějakou horu, západ či východ sluníčka, je to úžasné a vás, pokud tam není daná osoba s vámi, napadne – „Kdyby tady byl/byla…“. Potřebujeme sdílet. Když něco prožijete sami a nemáte možnost se o to podělit alespoň vyprávěním, nemáte pocit, že to ten zážitek nějak umenšuje?

Takže sdílení budiž pochváleno a ať se ho dostává každému měrou vrchovatou. Ale je to i na nás…

Jana Jarušková

 ZPĚT

A 2015-16

Eliška Vorlová Na výstavě M. Velčovského

Oblíbené odkazy

logo SCWF

Vytvoření webu podpořil

Nadační fond Slovak-Czech Women's Fund