Rozhovor s Mgr. Lucií Vidovićovou, Ph.D

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D. (*1977) pracuje v Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně jako socioložka a výzkumná pracovnice. Dlouhodobě se věnuje sociologii stárnutí, problematice věkové diskriminace, postojům společnosti vůči stárnutí a otázkám aktivního stárnutí.

  • Jaké je, z vašeho pohledu, postavení žen 50+ ve společnosti?

Ženy 50+ jsou velmi rozmanitá množina různých věků, typů vzdělání, zaměstnání, (pra)rodičovských (ne)povinností, zájmů a individuálních osudů. A podle těchto různých os se liší i jejich postavení ve společnosti. Vždyť i jen z pohledu věku je od padesátky k současné naději na dožití téměř dalších 30 let v průměru, což je podobný rozdíl, jako mezi novorozencem a některými celebritami v nejlepším bodě jejich kariéry. Společnost všechny tyto nuance vnímá. Můj oblíbený výrok filozofky Simone de Beauvoir: „vždy byl rozdíl mezi otrokem a patricijem, a dělníkem s mizernou penzí a Onassisem“, samozřejmě platí i pro ženy. V seznamu deseti nejmocnějších žen pro rok 2013 sestaveném prestižním časopisem Fortune je jich v kategorii 50+ osm. Tyto ředitelky velkých nadnárodních korporací jako je Pepsi nebo IBM mají ve společnosti pravděpodobně jiné postavení, než unavená pokladní v supermarketu nebo pečovatelka v domově důchodců.

  • Pojďme se vrátit o 100 let zpět. V čem si myslíte, že to tehdy ženy po padesátce měly lehčí/těžší oproti současnosti?

Pohled do historie tyto předchozí úvahy potvrzuje, a taky je více komplikuje. Obecně se má za to, žeLucie Vidovičová v dřívějších dobách existovalo něco jako zlatý věk pro seniory. Ale není to tak úplně pravda. Mezi první plus dnešní doby patří už i jen to, že dnes jste v padesáti zhruba ve dvou třetinách života, kdežto před 100 lety jste byli na jeho konci. V antické literatuře vystupují starší ženy především jako čarodějnice, idealizované výminky a starobince byly jen chabým odvarem dnešní sociální práce, důchodové zabezpečení neexistovalo. A i v jeho začátku bylo určeno pouze pro muže. Jinými slovy, pokud žena v minulosti neměla hodné děti a zdravá záda, nebylo stáří příliš radostným obdobím. Oproti tomu řada dnešních seniorů a seniorek hodnotí jako nejlepší životní období právě to, které v pozdějším věku prožívá. A pak jsou tu i ty praktické aspekty. Ještě maminky našich babiček praly u potoka na valše a sušily cejchy na slunci, dnešní padesátnice tyto věci řeší stisknutím tlačítka. Jestli tím získaly i větší kvalitu života je ale samozřejmě úplně jiná otázka.

  • Máte představu o sobě ve věku 50+? Existuje žena, která by vás inspirovala?

Vzhledem k mému profesionálnímu zájmu se z pohledu věku pozoruji neustále. Někdy to tak počítám, že jsem v polovině, která navíc možná uběhne o něco rychleji, než ta první. Proto se snažím využít každý den maximálně a dělat věci naplno. Práci, rodinu, ale i odpočinek. A pak beru roky, tak jak jdou, a jsem za každý z nich Bohu vděčná. A plánuji to tak dělat i v těch 50+. Je spousta žen, které mne inspirují, nebo které obdivuji pro to, jak „nosí“ svůj věk. Rozhodně k nim patří moje „hyperaktivní“ matka. Závidím jí její sílu a připravenost „na vše“, stejně jako její moudrost, kterou projevuje jako toleranci a bezpodmínečnou lásku. Líbí se mi také ženy, které přirozeně a s elegancí nosí své šedé vlasy a vrásky. Jako třeba bývalá premiérka Chorvatska Jadranka Kosor nebo architektka Eva Jiřičná. Dokazují, že atributy stáří nemusí vylučovat krásu. Ale do tohoto výčtu by patřila i moje osmdesátiletá, artrózou zkroucená sousedka. Ta ani přes své postižení a těžký život není zahořklá, vidí problémy lidí kolem sebe jako větší než ty svoje, což se třeba projevuje i tím, že chodí dobrovolničit do domova pro seniory, kde pomáhá například u večeře s jídlem u klientů, kterým se pro nedostatek času sestry nestihnou věnovat.

  • Vnímáte nějaký postoj, vlastnost, kterou by ženy mohly změnit, zlepšit…?

Asi sebeúctu. Ono to není jednoduché, protože nežijeme na opuštěných ostrovech a někdy nám okolí dává dost zabrat, ale žena by si měla vážit svojí ženskosti, tu chránit a pěstovat, protože tím posiluje svoji jedinečnost, nezaměnitelnost a nepostradatelnost. Tváří v tvář dnešním opovrhujícím postojům vůči stáří je to pro ženy možná ještě obtížnější, protože se po ženách pořád něco chce (zapojení na pracovní trh, anti-ageing tváře bez vrásek, skákání s padákem), ale nedává se jim prostor k tomu, aby realizovaly to, co opravdu chtějí ony samy v hloubi duše. Není příliš pochopení a podpory pro to, aby mohly žít v souladu se svými přáními a preferencemi, ale i fází životní dráhy. Vidím to i v našich výzkumech, když se třeba kolegyně nepokrytě posmívají vysoce postavené, úspěšné ženě, že chce být taky babička, alespoň na „půl úvazku“. Pokud ale budeme u žen posilovat jejich sebeúctu, naučí se pak i před těmi všudypřítomnými tlaky lépe obhájit „sama sebe“.

  • Chcete ještě sdělit něco na závěr našim čtenářkám?

Snad aby se inspirovaly tou mojí sousedkou. Právě pro ten její postoj, že stáří patří k životu stejně jako jiné jeho fáze, že je potřeba jej jako takové obejmout a tak nějak se s ním snažit vycházet „po dobrém“.

Převzato z bulletinu Ženy 50+ (1/2014)

ZPĚT

A 2015-16

Helena Tajovská To je dnes horko

Oblíbené odkazy

logo SCWF

Vytvoření webu podpořil

Nadační fond Slovak-Czech Women's Fund