Sebevědomí  pro  změnu:  
spolupráce s úřadem práce 

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D. (*1977) pracuje v Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně jako socioložka a výzkumná pracovnice. Dlouhodobě se věnuje sociologii stárnutí, problematice věkové diskriminace, postojům společnosti vůči stárnutí a otázkám aktivního stárnutí. V novém projektu se věnuje prarodičovství jako „přetížené roli“. Více o projektu na:
http://ups.fss.muni.cz/cs/research/show/12.

Úřad práce (ÚP) je institucí, která má pro mnohé lidi neradostný zvuk, je pro ně jakýmsi neblahým symbolem. Lidová zkratka „být na pracáku“ v sobě nosí sociální stigma a vyjadřuje osud, kterým by se řada z nás ráda vyhnula. Přitom se jedná o instituci, která má ve svém popisu práce bohulibé činnosti jako „spolupráci při zabezpečování zaměstnanosti, mobility pracovních sil a rozvoj lidských zdrojů a sociální ochrany“, z praktického hlediska pak mimo jiné „sleduje databázi a podává informace o volných pracovních místech, zároveň aktivně vyhledává informace o volných pracovních místech; podílí se na sociálně právním a profesním poradenství v oblasti zaměstnanosti, vypracovává a sjednává individuální akční plány a realizuje nástroje aktivní politiky zaměstnanosti“
(zdroj: http://portal.mpsv.cz/upcr/oup).

foto: Antošová AlenaJinými slovy, pro úřad práce je náplní práce pomáhat lidem pracovat, zaměstnancům najít práci, zaměstnavatelům zaměstnance a poskytuje zvláštní podporu těm, kteří v tomto procesu potřebují nějakou speciální asistenci. Mezi ty všechny zmíněné nezřídka patří i lidé nad 50 let, v závislosti na sektoru a oboru jejich práce to může být později, ale také dříve. Věková skupina nad padesát let je definována také v zákoně o zaměstnanosti jako skupina hodná zvláštní pozornosti ze strany ÚP, protože, jak dokazují i poslední výzkumy, vyšší věk sám o sobě, tedy bez ohledu na vzdělání a některé další faktory, přispívá k riziku ztráty zaměstnání. V těchto případech by měla kontaktní místa být obzvláště nápomocna při sestavování individuálních plánů, poradenství, nabídce rekvalifikací a samozřejmě především zprostředkování nového zaměstnání, ale – řečeno slovy klasika – kde vzít a nekrást? Poptávka po pracovních místech je stále v převisu nad nabídkou a ne každé místo je vhodné pro každého žadatele. Téměř tedy patová situace.

A jak říká známá spisovatelka Halina Pawlowská, zoufalé ženy dělají zoufalé věci – ať už jsou to žadatelky o práci, anebo úřednice na ÚP. Svědčí o tom i zkušenosti žen, se kterými jsme mluvili v rámci našeho projektu MOPACT: Jedna z diskutujících je již čtyři roky nezaměstnaná, ale nechtěla využít nevýhodné nabídky předčasného důchodu, a tak se obrátila na ÚP s cílem podpořit svoji kvalifikaci a zlepšit své vyhlídky na trhu práce. Její první dojem byl, že „ze strany toho úřadu práce v tomhle věku vám tu rekvalifikaci nabídnou pozdě, oni využijí všechny možný lhůty, jenom aby vám to nemuseli dát, protože oni sami dobře tuší, že to je málo perspektivní“. Navíc, po absolvované rekvalifikaci se i tito zkušení pracovníci ocitají v nové pozici – najednou jsou znovu „čerstvými absolventy bez praxe“. A podobně jako je tomu v případě mladších absolventů, ani těm starším se zaměstnavatelé zrovna nehrnou tu praxi nabídnout. Jiná žena svědčí o projevu určité zoufalosti i ze strany úřadu, který ovšem v tomto případě bezpochyby překročil etické hranice. Myslím, že je to dobře patrné z tohoto jejího svědectví: „Já jsem si taky užila... byla jsem o něco mladší a když jsem slyšela paní, že mi říkala, že jsem nezaměstnatelná... tak jsem se zeptala proč? [Úřednice:] No vy máte tak jako různě ty profese, ale nic konkrétního nemáte... a při třetí návštěvě mě pozvala na osobní návštěvu a tam mě seznámila se svým známým, který dělal prodejce [spotřebního zboží], tak jsem zvažovala, jestli mám podat na ni udání... Nakonec jsem to skousla, teda jako byla jsem taková, ve svých očích slušná, ale dneska bych ji šla udat..., protože tam neměla co dělat“. Na tuto zkušenost hned navázala vedle sedící účastnice diskuse těmito slovy: „Já jsem měla štěstí na ženskou na úřadu práce, ta mě utěšila“. [paní B:] „A co ti řekla“? [paní A:] „No, že to vydržím“.

Snad jsou tyto zkušenosti spíše ojedinělé a vy, drahé čtenářky, můžete svoji výdrž koncentrovat do jiných, přínosnějších oblastí. 

 Převzato z bulletinu Ženy 50+ (2/2014)

ZPĚT

 

A 2015-16

Josef Manďák SPOKOJENÁ ŽENA S MOBILEM - POKROK NEZASTAVÍŠ

Oblíbené odkazy

logo SCWF

Vytvoření webu podpořil

Nadační fond Slovak-Czech Women's Fund