Sebevědomí  pro  změnu:  sebezaměstnávání

 

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D. (*1977) pracuje v Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně jako socioložka a výzkumná pracovnice. Dlouhodobě se věnuje sociologii stárnutí, problematice věkové diskriminace, postojům společnosti vůči stárnutí a otázkám aktivního stárnutí. V novém projektu se věnuje prarodičovství jako „přetížené roli“. Více o projektu na:
http://ups.fss.muni.cz/cs/research/show/12.

Aktivní stárnutí je pro mnoho aktérů v sociální a politické sféře rovno prodloužené pracovní kariéře, ale  takový přístup ke stárnutí není prost problémů. Na druhou stranu, práce je pro řadu problémů i řešením, a zaslouží si proto i v tomto kontextu zvláštní pozornost. Pro název článku jsem vybrala výrok jedné z účastnic projektu věnovanému prodlužování pracovní kariéry. Ta právě hovořila o „sebevědomí pro změnu“. Myslím, že je název velmi výstižný pro témata, která budeme postupně představovat. Tím prvním je samotný prototyp změny – „sebe-zaměstnávání“ (angl. selfentrepreneurship), tedy podnikání, tzv. óesvéčé, nebo prostě „postavení se na vlastní nohy“. V ČR bylo v roce 2013 něco kolem 996 tisíc podnikatelů a malé firmy, které zaměstnávají 1–9 zaměstnanců, tvoří neuvěřitelných 95 % všech firem v zemi. Patří tak k největšímu českému zaměstnavateli vůbec, v součtu totiž poskytují zaměstnání více než třetině všech zaměstnanců. Podpora vlastního podnikání patří i k významným aspektům vládou schváleného Národního akčního plánu pro podporu pozitivního stárnutí pro období 2013–2017, kdy by se začínajícím podnikatelům ve věku 50 a více let mělo dostávat speciálního poradenství skrze Úřady práce a snad by měly být časem k dispozici i krátkodobé výhodné úvěry pro start takového vlastního byznysu. Veřejná podpora a informace ovšem není to jediné, co takový podnikatel do začátku potřebuje. Většinou to chce i nějaký nápad. Pro řadu žen v našem projektu bylo zaměstnání sebe sama určitou cestou, jak z nesnází, ve kterých se našly. Pro některou stála na začátku nečekaná výpověď ze zaměstnání, pro jinou, která strávila celý život péčí o postižené dítě, to byl vlastně první krok k nějakému placenému zaměstnání vůbec. A jaká je to zkušenost přímo ve slovech dané paní? „Takže já před dvěma lety dostala padáka fotil Martin Hájekz důvodu nadbytečnosti... A to nevíte, jestli se máte smát, nebo plakat. Bylo to dva roky před důchodem. Mně bylo naznačeno, že bych v mladém kolektivu stejně nějak nezapadla. A můžu vám říct, že s tou psychikou to teda dělá divy, takže mně trvalo půl roku, než jsem se z toho vzpamatovala. Ale protože jsem bojovník, tak jsem si řekla, že prostě vytvořím pracovní místo sama pro sebe. Vyplácím si mzdu a zaměstnávám prostě sama sebe“. Tazatelka: „A je třeba tohleto cesta, kterou vy byste doporučila?“ Odpověď: „Nedoporučila, protože to chce silnou osobnost a silnou povahu a prostě pokud začínáte od nuly, tak je to strašně těžký. Já obdivujI ženy podnikatelky, které se do tohohle dají i v mladším věku, natož když jste pomalu na prahu šedesátky. Ale mám i jinou zkušenost. Jde o příklad, kterého si neskutečně vážím, a já sama bych to určitě nedokázala. Paní XY založila dům s pečovatelskými službami, nějaký sociální dům. Začala shánět peníze a sehnala je, sehnala sedmdesát miliónů. Začala s tím v sedmdesáti letech. A považovala to za svoje životní dílo a dala si to prostě jako cíl, jako úkol a jí se to podařilo. Já to neskutečně obdivuju. Takže když nám je pětapadesát, tak ještě máme pořád patnáct let na to, abychom něco dokázaly, to si myslím já.“ Tak to i já podepisuju...

Začít podnikat chce velkou dávku kuráže a bojovnosti. Navíc, kromě potřebného kapitálu a rady do začátku, to chce i nápad, vytrvalost a disciplínu. Se sebe-zaměstnáváním je totiž spojena řada úskalí, která nejsou na první pohled až tak každému zjevná. Jak to například uvádí ve svých výsledcích Vlach a kolegové (2013), řada osob samostatně výdělečně činných se do budoucna může stát závislými na sociálních dávkách od státu, neboť platí jen minimální příspěvky na sociální pojištění, což má za následek jen základní úroveň důchodu, který nebude moci pokrýt všechny jejich potřeby ve vyšším věku. A pouze pětina OSVČ si podle foto Marie Kolmanovástudie nějakým způsobem spoří nebo se jinak připravuje na stáří. Jen třetina platí více než minimální odvody na důchodové pojištění a 11 % platí dobrovolné nemocenské pojištění. Jen půlka z nich se nějakým způsobem jistí pro případ neočekávaných vydání nebo nemoci. Dvě třetiny ovšem také uvádí, že aktivně pečují o své zdraví, a 80 % říká, že pracuje maximálně 60 hodin týdně, ovšem jen polovina OSVČ si bere dovolenou delší jak dva týdny. Současní podnikatelé ještě část své pracovní kariéry pracovali pro nějakého zaměstnavatele, který odváděl povinné odvody, a proto jejich penze není touto častou praxí tolik ovlivněna, jako to bude v případě mladších ročníků. Starší pracovníci mají určitou výhodu při hledání způsobu sebezaměstnání, že mohou využívat, „zúročit“ či „zpoplatnit“ své dřívější zkušenosti, dovednosti, hoby a zájmy. Například pokud někdo dlouhodobě pečoval o člena rodiny, může si (třeba i s pomocí Úřadu práce) udělat pečovatelský kurz a začít nabízet své služby za úplatu. Nebo může do „byznys plánu“ přetavit i své koníčky, jako třeba zahradničení, výroba drobných dárkových předmětů, malé opravy v domácnostech (viz příklady „hodinových manželů“ – třeba dědečků v tomto případě?), šití; pokud máte obchodního ducha, řada firem hledá prodejce atd. Zde jsou některé příklady, o kterých mluvily účastnice projektu, z kterého náš článek vychází: 

  • zpracovávám texty nebo dělám reklamní weby“;
  • „když jsem si pronajala příliš velký byt, tak jsem rozvěsila ve čtvrti malé letáčky, že tady učím jógu. A šlo to, učím ji dodnes“;
  • známá vystudovala geografii, měla znalosti o přírodě a o vesmíru, tak si vymyslela, že bude dělat programy pro děti v mateřských a základních školách. Sama si sestavila hodinový program, namalovala si k tomu obrázky...“;
  • „jiná známá dělá ve školkách muzikoterapii“;
  • „je strašně málo školek, no a maminky se bouří. Moje známá založila mikroškolku. Každý nemáme barák, prostory,... ale fakt ty nápady, možnosti pořád ještě jsou“;
  • slyšela jsem o paní, která byla na mateřské a taky potřebovala zoufale peníze a teď si říkala... já musím najít nějaký přivýdělek... Víte, co vymyslela? Jednou prala a nám se to stává taky, že nám pračka žere ponožky (smích) a ona prostě založila internetový obchod s černýma ponožkama (někdo se směje). Vy jste se tomu možná zasmály, ale ona má dneska ponožky... od deseti korun do tisíc korun za pár s nějakou nanotechnologií,... a jí ten obchod neuvěřitelně vzkvétá. Já říkám, že všude kolem nás jsou příležitosti“.

Jak jsem už ale naznačila, i tyto „podnikavé dívky“ se někdy setkávají s odmítnutím, že jejich služby jsou „staromódní“, že jsou na to moc staré, a i když jim někdy tato práce „nevynáší žádný velký zisk“, přesto bývá alespoň zdrojem pro pokrytí základních životních nákladů, a to se přece také počítá.

 Převzato z bulletinů Ženy 50+ (4/2013 a 1/2014)

ZPĚT

 

A 2015-16

Zdena Čechová

Oblíbené odkazy

logo SCWF

Vytvoření webu podpořil

Nadační fond Slovak-Czech Women's Fund